Ty vaše oči jak černé lilie
se zavřely znaveně.
Oh, kdo ten kalich až na dno vypije?
Plyn dlouze zpívá, smutek spí v tom šeru.
Sním na vašem rameně.
A vaši ruku lehce ve svou beru.
Ó jak se chvěje bolestí nervosní
ta vaše ruka bílá!
Je chladná. Kde to lichotné teplo z ní?
A vaše bledost kontrastuje s vlasem,
v nějž noc své kouzlo vlila.
Ráz hodin... bolest neodchází s časem...
– Já hledal život bohatý, složitý,
jenž rythmem prudkým se chví
a v duši stigma nechává, prožitý.
U vašich nohou (u těch směšně malých)
jsem poznal to tajemství.
Nuž chcete? Spolu budem’ pít ten kalich.