Ten filigranský prstýnek,
v němž krůpěj krvavá plála,
jsem bez lítosti s prstu svlek’,
tak lehce svlek’,
jak ty’s mi lhostejně jej dala.
Zas má jej žena. Ne jak ty
ledová v útočné kráse,
má oči bolestí prováty
a ne jak ty
jen pro effekt teskně zadumá se.
Ji srazil život. Rozpjetí
touhy smet’ do kalu bláta.
Ach, ona nikdy již nevzletí,
jen bolem posvětí
svou duši, v níž záře snů sváta.
– Oh sluší ti, sluší překrásně
ten despektu úsměv velkolepý. –
Leč ona trpí vždy nehlasně
a nehlasně
krev z žil jí teče křečovitými tepy.