Měsíční světlo padá na podlahu.
U krbu sedím v dlaních horkou hlavu,
a myslím na domov.
Zlá erotika koček venku řádí.
A v ohni tancuje mé celé mládí,
hra, scény beze slov.
Jediné brázdy na tvém černém lánu
jsem nevyoral v jarním rosném ránu
a zrna nezasil.
Když nad úhory tvými s tesknou tváří
a zamyšleně stáli hospodáři,
jich trud mi cizí byl.
A dnes ten smutek hořce pláče ve mně,
můj smutek pozdní, daleká má země,
však marný nesmí být.
A po tvých písních duše zasteskla si,
po temném kouzlu krve mojí rasy,
jíž bolest svou chci křtít.