Pout jejich často setkala se s mou.
Pod černým krovem hospod na noclehu
já leckdy broukal kolébavku tmou
tichému děcku. Měla prudkou něhu
maminka jeho, vesele se smála
a ráda zpívala a tancovala.
Na stráních vídal jsem je sedat v mech
či v mateřídoušku. Keř šípkový
a trnky sušily jim pleny v pocelech
jarního slunce, v kterém vypoví
Marie všechny touhy matky mladé
a Josef ruku na rámě jí klade.
Nic nemají než ruce, nic než hlad
a skrytou pýchu, jak jim roste dítě.
Domove, ty mu teplo musíš dát,
ty chleba, země, neboť vykoupí tě
prací svých rukou, duší, jež v něm žije.
Nedej mu jíti cestou Kalvárie!