Domove, nikdy nemluvíš
tak jako ve dnech, kdy jsme sami.
Tvůj hlas, to smutek je a tíž,
ať pod sluncem, ať pod hvězdami.
Mé srdce láskou choré je
i vzteklou nenávistí stůně,
však tebe vždycky pokreje
jen květy, jež jsou třpyt a vůně.
Mám tebe z celé duše rád
a bez tebe bych nemoh žíti.
Však tulák je můj kamarád
a chudým patří moje žití.
Se všemi vagabundy světa
bych píti chtěl,
se všemi vagabundy světa
bych jíti chtěl,
se všemi vagabundy světa
do nebeského království bych šel.