V zahradu uzavřenou světu
šum klasů zavívá a voní živným chlebem.
Pokojná píseň žní jde po polích
a pod ohnivým sluncem
blažený pot si stírá člověk.
Z daleka slyším vrata dusných stodol,
jako by skřípal zuby.
Neviditelná ruka loupežná
se podepřela o kalenec
a čeká.
A přece mlčím, nevykřiknu v ticho.
Nad námi hlavy naklánějí bdíce
hodiny samot našich, slunečnice.