Světla žhnou, rety žhnou
a v tanci vločků sněhových jde noc
do duší vlnou tajemnou.
Náš zámek z křišťálu
tam v horách teskní zavát. Na míle
vrhá mdlý reflex opálu.
Má Hildo naivní,
já stavěl marně. Štíhlé arkýře
nadarmo v čistém vzduchu sní
o ryzí síle žen
a mužů budoucích. Ty’s selhala.
Ty’s bála se čtyř věrných stěn.
A ty’s se děsila
být diskretní i indiskretní... ty!
Minulost v tebe nesila,
budoucnost nemá žní.
Mně teskno je nad tebou, nad sebou,
nad naší stavbou smuteční.