V jediný krystal, v jeden květ,
v jedinou hlavu, plavou nebo snědou,
klíč našich životů je vklet.
A v jeden hrozen nalita
žhne vroucná síla země. Pozdě, s bědou,
poznání v srdce zavítá.
Jak plály v slunci vinice!
Ve zlatém slunci hrozny pokoušely,
a rtů a číší tisíce.
Smály se zvučně rozpakům
ženy, jež znalé, hlasem rozechvěly,
a zapálily našim snům,
by nezbloudily, maják očí svých,
na vonných rytmech ňader uhýčkaly
svědomí zbabělých.
Vinice zpustly, zadul chlad,
a do bronzových listů větry svály
žen zanechaný bílý šat.
Rozbity číše, zahořklo
sladké kdys víno polibků i révy,
a matně kmitá střepů sklo.
Vzduch zšedl. Poví bůh či zem’,
kdy velká radost vítězná se zjeví,
jež osou jest a osudem?
Neb v jeden krystal, v jeden květ,
v jedinou hlavu, plavou nebo snědou,
klíč našich životů je vklet.