Pohádka krve. V dlouhém odříkání
za snění nočních tajně zkvétala
a teď! tak rudě zaplála
a vysmála se odříkání
a divě zavýskla do jarních větrů vání.
Omladlou mízu pije z dechu země
a horkou touhu z temných zraků žen,
smích jásavý má pro ten zmatek ve mně
s refrénem jedním: Ven! jen ven,
za novým obzorem, jenž neohraničen!
Jsou hloubky neznámé, závratné výše,
kam nedostoupla inspirace chvil,
jsou těla svěží, každé prudkou vůní dýše,
jsou čistá snění, jdoucí tiše –
a po tom prahnu, bych se žhavě zpil.
– A pro Vás, která pohádkou jste sama,
verš galantní by blasfemií byl,
pro Vašich očí smutné drama
mám pohled měkký za večerních chvil
a teplý ruky stisk, jak v dlouhé zimě byl.