Žár bílý spí na stromech
a vzduch se nehne.
Z řas přivřených kmitá
vztek nudy.
Dvě smyslná zvířata,
žena a kočka,
dvě těla elektrisující
se dráždí.
Hřbet kočky plá jiskrami
pod prsty ženy.
A rytmus ženiných ňader
ji houpá.
Žár bílý spí na stromech
a pálí v krvi.
Z řas přivřených kmitá
vztek nudy.
Dva pohledy pátravé
se v sebe ryjí.
Ty’s matka. Samice. Kojíš.
Já také.
Co teď nám po mláďatech?
Mdlá rozespalost
nám hladí kůži a nervy.
Krev žehne.
Ó kde jsou žhavější oči
a vítězící?
Vzdát se jim, podlehnout chceme
jich síle!