Dnes probudil se v nitru (dlouho spal!)
hlas dobrý, tichý
a já se ti zas drsně zpovídal
z mrzácké pýchy.
Poledne v září bylo, jasný den
a čisté nebe,
když toulkou v polích mdlý a rozteskněn
potkal jsem tebe.
Ty’s měla truchlé oči soucitné
a vroucná slova.
I stébla prý se leckdo zachytne
a žije znova.
Jen v něco věřit! V boha, lidi, zem’,
v sebe a práci.
Bez víry těžko býti vítězem.
A člověk ztrácí.
– Mé všechny víry a má vyznání
po větru letí
a zbyl mi jenom hněv a zklamání
a troud a smetí.
Leč tvoje drahé oči znavené
mé srdce hřejí,
že vedle tebe sotva vzpomene
zlých beznadějí.
A ve tvých rukou je tak bezpečné
to srdce chudé,
že necítí žár půdy sopečné
a vášně rudé,
jen ze slunce, vzduchu se raduje,
jak pták si zpívá,
co ve tvých zracích světle tancuje
zář, jež se stmívá.