Příteli melancholiku,
druhu mé duše tulácké,
pod kterým nebem shasnou kdysi
životy naše žebrácké?
Pohádek našich stříbro, šeď
kdy rozstříkne se, v kterou zem?
Kdy hudby, jež jsme milovali,
posledním vzdychnou akkordem?
Oh, dávná láska procitá
zas echy v strunách srdce. Dost!
Na zdraví sobě! Snům a světu!
Ať requiem má minulost.
Ve zlatém víně ztopíme
tyranský rozmar paměti.
A zpívat budem, zapomenem
lásku i vztek i prokletí.