Frivolní láska, kterou vítr hnal
jak babí léto v jeseni,
ulpěla na mém srdci. Pad’ v ně žal
a žádostivé tesknění.
A když pak chladné větry zavály
ve zrádně sešeřelý den,
odlétla s lehkým smíchem do dáli,
a mně zbyl ironický sen
o polibcích, jež krutou vášní žhnou
a o hře očí stmívavých.
A bolest rostla vlnou tajemnou,
a na rtech povad’ zpěv a smích.
Mé smutné srdce zádumčivě lká,
v tmu jeho slunce nesvítí.
Hlas lásky frivolní zní z daleka.
A se srdce ji nelze, nelze setříti.