Na horách někde
jsem vrásčitou zřel osamělou sosnu.
Milenkou blesků byla,
o její pahýly se mraky trhaly,
a láska země temnou zelení
v jehličí kvetla.
Strom přísný, šerý,
jenž nikdy nerozpuk’ křehoučkým květem,
nezasnil o jihu, palmách a piniích,
jen křemen z tvrdé půdy vpíjel
a na pozdravy dálek sugestivních
šumíval skoupě.
Hle, půlnoc v městě,
třesavá světla plápolají větrem
a má horečná hlava blouzní.
Tak smutně bije srdce,
jak srdce zvonů pohřebních.
A hlava třeští... Kosmogonie
a soumrak bohů dechly na mne s hvězd.
Proč dal’s mi, bože,
žít tuhle bídu? Perspektivy dálek
a rytmus moří a takovou slabost!
Na tebe čekám,
na tebe, spasiteli, sosno severní.