To bylo ve dnech běd a ponížení.
I my jsme přišli ve světelný sál
pro chvíli žáru, pro slib vykoupení.
Byl cizí zástup, před kterým jsi stál.
A ve tvém hlase všechno mluvilo:
radosti, pýcha, horké blaho ženy,
krev zrazená, sen bolem usmířený,
co dalo život, co jej zabilo.
Nad dobou, z doby vítězství a žaly
a touhy, jež po nových sluncích plály,
duše, jež znala příští tragiku.
A v zadu, v koutě, dva se k sobě tiskli,
dva páry očí nadějí tou výskly,
dva lidé šeptli: Díky, básníku!