Ve spirále jsme kroužili
kol stromu zapovězeného.
Ty plody voněly v plamenech slunce
a my měli hlad.
Ve zracích ženy plálo pokušení
a ruce se jí třásly touhou.
– Ty moudrý hade, tebe miluji.
Pověz nám více o zlém bohu.
Proč o hladu nás nechá bloudit?
Proč vůni nejprudčí dal plodům,
když nám je zakázal?
Rci svému bohu, jak ho nenávidím!
I my jsme bohové? Dík, filosofe.
Má snědá Evo! Tělo sametové!