Kolikrát žil jsem tebou, kolikrát
pochybovačné mládí
z tvých mlh a listů symbol chtělo brát,
jenž k smrti svádí!
V tvých pestrých závějích, ó jeseni,
se brouzdávaly ženy,
jež melancholicky v mém rameni
šly zavěšeny,
hrob nesly v srdci, na rtech tvoji chuť,
pohřební rytmus v hlase.
A steskem bezejmenným mladá hruď
vždy vlnila se.
Dnes lhostejna mi barva kulis tvých
i cár babího léta,
však z tvého tlení nový život dých’,
podzime světa.
Ne city prchavé a nálady
mdlých nedověrných duší –
tam v hloubi v nové lidství základy
kladiva buší.
A vlhké mlhy napájejí zem’,
v níž klíčí dobré sémě,
to vzejde štědře, bude vítězem
v tobě i ve mně,
nad jeho mořem slavné slunce vzplá,
skeptický politiku,
umlknou slova vášnivá a zlá
před hymnem díků.
Podzime světa, veliký tvůj dech
červánky hrůzné nítí.
Však píseň důvěry zní k tobě z Čech:
sladko jest žíti.