Východní vítr zmítal
rudými prapory
a v jeho jarním šumu studeném
jsem slyšel žalný zpěv:
„Široká matičko Rusi,
je bezedné hoře života,
je daleko boží spravedlnost
a zasuta lidská pravda.
Černýma rukama ryji
do černé svaté tvé prsti
a hledám pravdu a dobro,
já, Ivan, pokorný mužík.
Temný jsem odvalil balvan,
jenž po věky dusil rod náš.
Slunce se usmálo, však běda! zhaslo.
Červánek rudý jen zbyl nám.
Trůn carský odplaval v krvi,
místo rosy krev pije půda,
pluh je zkrvácen, na rukou lpí krev
a běsové šílejí v duších.
Kristovo slovo nám zhořklo
a slova lidská jsou klamem.
Rosu dejte nebesa shůry
a oblakové dštěte spravedlivého.
V krvavé řece rýžujem zlato
pravdy a nového lidství,
hledáme boží spravedlnost,
my temní lidé a krutí.
AIe jen krev nám zůstává v rukou
a odporný talov.
Jak dlouho ještě budu hřešit,
já, Ivan, pokorný mužík?
Neb miluji zelené lány,
pšenici zlatou a žito,
miluji motyku, pluh a kosu –
a pracuji oprátkou, puškou.
Má duše mířila k tobě, Kriste,
dnes mířím do srdce bratří.
Smiluj se, Pane, a zjev nám,
jak dojdem v zem zaslíbenou.“