Do hlubin ticha a tmy modravé,
jež neztřísnilo vášně vzpěnění,
(květiny čisté vonně kvetly tam)
vpad’ výkřik krve v touze hladové,
surový výkřik krve.
Nadarmo spínáš ruce k modlitbám,
nadarmo lkáš k své matce, sirota.
Již všechno nadarmo! Jen poslechnout
ten hlas, to plání, jež ti žehne zrak
a žádostí dme ňadra.
Znáš pohledy, pod nimiž zardělá
se chvěješ, chtivé, dotěravé pohledy.
A chudoba tak tvrdá lůžka ustýlá!
I ve snách děsí hladem zoufalé!
Tak špinavě a sprostě!
Nech modlení. Stín matky zmučené
víš, jak ti drásal duši do krve.
Umřela, jako žlutá světice
a smutná vůně po ní ještě jizbou chví.
Ach, k čemu jitřit rány?
Již zapomeň. A směj se vesele.
Tvé ruce jemné nejsou pro mozoly.
Tvé duše čistota – eh, k smíchu, opravdu,
jen směj se, směj se hezky vesele,
jen směj se, Ji snad zdržíš v dáli.