Tah lodí viděl jsem slavný tehdy za večera,
když místo k triumfu na pohřeb vezli dvě těla,
kníže a kněžnu.
Ne věncoví barevných světel, ne florem zastřená děla
na truchle vyhrůžných přídách, ne výstřely s břehu,
žal komandovaný –
to nepromluvilo k srdci. Však zamlklé davy,
přísně tiché, od věků zvyklé čekati ránu,
jaly mou duši.
V ní hovořily: Spljete, Spalato našich pánů,
domove našich duší, úle lodicím našim,
lhát neuzříš nás.
Před smrtí skláníme hlavu. Pokoj buď dobrým i zlým.
Bůh spravedlivý, jenž odměňuje a trestá
a zkouší věrné,
dal koruně mučednické spočinout na dvou hlavách.
Snad netoužily po slávě nebes: Bůh usoudil jinak
a zdvih’ je k sobě.
My v trudu a bídě a v zápase s půdou a mořem
chléb tvrdý smáčíme v trpkém víně a modlíme se
k Bohu a svatým.
Až budou hořet pamětní svíce ve přítmí chrámů našich,
vzpomeneme také při modlitbách za zemřelé
kněžny i knížete.
Neb netrestá nebe v člověku vždy vlastní jeho vinu.
Čin zlý, myšlenka zlá či vražedný záměr odplaty dojde
až ve vnucích někdy.
I shlédl Pán na bídu Srbského lidu a mstitele vzbudil.
Nevinný vraždil snad nevinné. Snad vinné. Snad podlé.
Rozsuď ty, Bože!