Hle, svátek květů a bídy,
hle, svátek blouznivých duší,
a bledězjasněných nocí
a svátek slunce a smíchu –
proč pláčeš, Marketko?
Oh, věčný stín ve tvé jizbě
a bolest v kalných již očích.
A děcko na tvojich loktech
úsměvné, chtivé života
tesklivě vzpíná ručky.
Je mrtvo, co zpívalo v tobě
před rokem, dvěma, či ztlumeno pouze?
Dnes žije jen, co trpí: tvé tělo,
tvá duše, jež zná jen kletbu
a nenávist a vztek.
A tvoje děcko. – Neměř hloub řeky
pohledem, v němž se smrt rve s žitím,
hleď výsměšně ve tvář světu
i cudným Helenkám a naivním básníkům
s očima zavřenýma.
Zpívej jim dotěrnou píseň
adventu svého a postu,
zpívej jim pamflet o Marii,
o zastření Ducha Svatého,
a o slepých a hluchých.