I tebe dusí mlhy podzimní,
ty velké slunce, bože touhy mé!
Rozteklé, choré lezeš zbaběle,
kde hořela tvá síla v letních dnech,
triumfy světla, lásky pocely –
živoříš stářím bohů.
Přec miluji tě, bože sestárlý.
A plamen, kterým spočinulo jsi
na vinohradech, vracím tobě zpět
pozdravem bouřným, číši pozvedám
(tvá krev v ní svítí jasná plamenná)
a k tvému zdaru piji.
Ty přijdeš zase – leč já nečekám.
Mě mhy ty škrtí, vražedně se pnou
po myšlénkách mých, snech mých, vražedně
mi tisknou prsa, rozlet srážejí,
a rvát se musím, rvu se s rozkoší,
ať nahoře, ať vespod.
Jen jednou přijď, můj otče, jednou jen
ve slabé chvíli, v které podléhám!
A rozhoď světlo, šlehni do duše
a šlehni v moje oči sesláblé,
ať třeba oslepnou a zajásej:
Vstaň, nesu světlo, světlo!
Snad odhodím ty zbraně smrtící
a střesu s duše tíhu zoufalství.
Snad zastydím se nad svou slabostí, – –
I ty však klesáš, i ty podléháš.
Buď zdrávo, slunce, ve své slabosti,
buď zdrávo ve své síle!