Hle, pohřeb nevěstky. Vůz tempem jednotvárným
zaniká mlhavou ulicí
s tím tělem vášnivým, kdys opojně tak žárným
ve vznětech touhy.
Vlas tmavý rozpuštěn pad’ v úběl stuhlých ramen
i v ňader rozlil se linie,
zrak její tušením neznámých světů zmámen
zavřel se hrůzou. –
Jí v žilách zpívala palčivý refrén touhy
krev žárem polibků vznícená
– oh byl to jásavý a hravý valčík dlouhý! –
až padlo fine.
A v hnusu nad masem, jež hnijíc ještě hýří,
ta žena bez duše chápala,
proč posměch frivolní dřív měla, cit, jenž víří
a pláče v Duších.
Stesk kalil neznámý zrak její v chvílích snění
a touha jediná chvěla jí:
žít znova, kohos mít, by mohla v zapomnění
orgií, špíny
zas čista milovat. Tak toužila a snila,
sílena illusí děckých dnů,
jež plála kouzelná a vznešeně tak bílá
v ztracené dálce.
A marně toužila. Šla k Bohu svého mládí,
klekala před Panny oltáře,
však z chrámů prchala, jak uštvaná zvěř pádí
k smrtícím srázům.
Smrt velká, tragická, to božství nekonečné,
jež dýše nejvyšším soucitem,
ji jala ve svůj klín a ukojení věčné
schvěla jí ve tvář.