Noc míjí. A jak vítr stená,
tvůj pláč mým nitrem zostra zní,
smuteční vrbo, zasazená
do dlažby čtvrti tovární.
Oh smutek věcí, smutek duší
a smutek marné revolty
v hodině pozdní prudčej’ vzruší.
Zbývá jen stisknout horké rty.
Tak bloudím v sněžných vločků tanci
a hledám rytmus pro svůj žal.
Den vydráždil mne. Dissonanci
v mém nitru večer neuspal.
Lucerna tichá šeptala mi
v ztraceném koutě předměstí
tvůj život. Klesáš pod ranami.
Kdo pomůže kříž donésti?
Invektiv sykot hlavou letí
a mstivých veršů vzteklý vír,
jenž sílu nevdechne v tvé sněti
a tvojí duši nedá mír.
Mé srdce vichří. Vítr stená
a v něm tvůj pohřební zpěv zní,
smuteční vrbo, zasazená
do dlažby čtvrti tovární.