Kdo ví, co eben, zlato je,
a kdo ty barvy miluje,
být Rakušanem musí.
Sám sedím v hlučné kavárně
a nálada má beztvárně
se vlní, hrá a tančí
po ebenové šibenici,
kde visí zlatém při měsíci
tři ztichlí rebellanti.
Kdo ví, co eben, zlato je,
ten také vlasy miluje
žen plavých a žen snědých.
Můj bože, vlas se zlatým jasem!
Spát jednou pod tím dvojím vlasem,
pod ebenem a zlatem!
Můj bože, jak to dojemné!
Být Rakušan – ne, pojem ne,
to statistika není,
oh, to je moudrost života,
jež nad námi, v nás mihotá
a ve dvou barvách zpívá.
To slavných korun majestát,
jež do věčností budou plát
– ty drahé hrdé hlavy! –
být Rakušan, jak srdce bije!
Nuž, kdo tu žije, ten ať pije,
ať žije....