Dnes asi v slunné odpoledne
se třemi kozlátky a beránkem
a s věrným černým psem
vyběhl k lesu Ala.
Pod plavým vlasem tvář mu hnědne
a v očích jiskří radost. Kopřivy
ho velmi podiví
i drsné ostružiny.
Sluníčko sebral na třeslici,
aby mu vzlétlo s dlaně. Nechce. Ne.
A stádo posměšné
jen trká se a směje.
Zved’ na ně ruku trestající
a volá matku. V dálce, nemocna,
z těžkého blouzní sna.
Netuší, neví Ala.