Šeřík nám nad hlavou voní
a větvemi slunce jas stmívá
a komárů hudba monotonní
zdlouhavě, houpavě zpívá.
Umdlena polibky, touhou,
tak bledá v světlém svém šatě,
v mé nechala’s bílou ruku svou dlouhou.
Je ticho. Vzpomínkou pouhou
minulost dýše na tě.
Má duše vstříc vychází tvojí
na vlnách hudby té monotonní,
jež zdlouhavě, houpavě zvoní.