Na hrob tvůj černý smrk jsem vsadil
dumavě teskný. Bez nápisu,
kdo líbal, miloval, kdo zradil.
Tvou prudkou hlavu ostře leptá
sen, věrný ryjec delikátních rysů.
V těch rtech cos chví se ještě, šeptá.
Proč víc jsme chtěli? Prsten, v němž se snoubí
nebe a peklo, bolest, temné pudy,
bytosti naše semknul v mračné hloubi.
A poutáni, odpuzováni,
žili jsme znova všechny staré bludy
od počátku až do skonání.
Až tvoje duše měla sílu
zlomit se sama. Žlutě hasnul den
a západ žehnal tvému dílu.
Měj díky za ten nový život, drahá.
Ať ironicky k smrku nachýlen
kříž vedle civí s hrobu sebevraha.