Byl večer teskný. Mdlá vůně
vadnoucích květů v tvých oknech
na rosu stříbrnou slita
v mé duši zmírala.
Kol nás to dusivé šero!
Tvá ruka se horečně chvěla.
A píseň nervosní touhy
nám v žilách tančila.
Řek’ jsem: Ty lilie odnes,
jich výdech pad’ dissonancí
do naší blouznivé písně;
ó prosím, odnes je!
Tys váhala, bledla jsi strachem.
Tys vstala, leč klesla jsi mdlobou.
A já je bezcitně spálil,
tvé čisté lilie!
A plamen výsměšně zpíval
a šlehal jak dráždění hadi.
Oh, odpusť a zapomeň, odpusť,
že’s plakat musela.
Já lilie nenávidím,
že zkalily oči tvé pláčem,
však portrét tvůj ověnčím denně
jich vonnou bělostí.