Ten den přišel
tak jako všechny jiné.
Nezhaslo slunce, ale umřel člověk
a že byl velký, zem se zapotácela
jak lodička,
když veslař vyskočí z ní na břeh.
Širou Rusí
smuteční písně zakvílely
neseny větrem po sněhových pláních,
smuteční písně rozhoupaly srdce milionů
a všichni chudí světa,
i pokorní i mstiví, zaplakali.
Na soud boží
odešel Mikuláš Lenin
v purpurném plášti z lidské krve,
se svatozáří naivních červánků kol hlavy,
provázen modlitbami prostých srdcí
i slinou nenávisti.
Jděte, svědci.
Žalobci, jděte, promluvte. Bůh čeká.
Krev prolil? Vraždil? Ano. Ale vdechl víru
a vdechl život milionům milionů
netečných, tupých
a vrátil lidem radost poslouchati.
Zemi boží
dal těm, krev jejichž nejhojněji pila
od časů pyramid a faraonů.
Slyšíte píseň cepů? To je vděčnost Ruska,
mluvící skromně po mužických humnech
a to je hymnus nad potřeným hladem.
Nic, než symbol,
ikona nová mezi ikonami vesnické chaty,
Mikuláš Lenin vešel v duševní říš ruskou
a do věčnosti bude svítit sloupem ohnivým
všem chudým světa
i pokorným i mstivým.