„Kameni hrobní, povol,
ať zlíbám chladné čelo!
I moje první kvítí
by věnčiti je chtělo,
kameni hrobní, povol,
to srdce nezemřelo.“
Hoch kozonoh si stíral
píšťalou slzy s tváří
a slunce už v nich hrálo
úsměvnou jitřní září,
i otočil se kámen –
bůh bohu stál v tvář tváří.
Políbil Kristus chlapce
na kudrnatou hlavu,
vzal květy z jeho rukou
a stoupal v nebes slávu.
„Hle, vstalť jest této chvíle“,
hoch hrál si na píšťalu.
Tak věčně odvalujem
s božího hrobu kámen,
bůh na nebesa mizí
z objetí našich ramen
a naše naděj čeká
na věky věkův. Amen.