Ty hračky velikých dětí
mě znudily již. A lesy
dumavých sosen a smrků
zas šumí lhostejně.
Po jitrech kouzelných přišly
dny pusté a bez výhledů,
po večerech doutnavých všecky
bolesti ulehlé.
Tak prostřed přemoudrých lidí
mě schvátil hnus a smutek.
Dech duše jsem nepocítil,
tep srdce nezaslech’!
A rytmy zápasů lidských,
závratné vysoké tony
bolestí, vzteku a pomsty
se ve mně vzbouřily
v rostoucí refrén: Zpět v město!
je teskno mi po večerech,
kdy bída v ulicích bloudí
a zoufalství a hlad.
Je teskno mi po Praze mé
a po příteli mi teskno.
Být živou nitkou v té tkáni,
tak prudce citlivou!
Revoltou chvět se a zníti
a budit echa v srdcích.
Addio, titěrná villo,
addio, mecenáši!