Procit’ jsem náhle. Prudký jas
plá rozlit po mém pokoji.
– Ty mstivé oči hoří zas!
Ty oči dne se nebojí!
Noc celou bděly u mých hlav
a k šílenství sny moje štvaly. –
Ó bože, bože, teď mne zbav
těch očí, které glossovaly
mlčením ironickým drama
její a moje. Mrtva je.
Tak chtěla mít ten effekt sama:
smrt tiše drama dohraje.
Shasni ty oči doutnavé,
ó bože, které ve mně žhnou!
Mé myšlenky jsou stonavé
mstivostí jejich tajemnou.