Květ chorobně bledý rozvil
ve zmlklém sadě mé duše,
ve stínu cypřišů.
Chlad večerů smutných vssával
a ovíván rouchy teskných nocí,
pil vonnou rosu jejich soucitu.
Před sluncem barbarským se zavřel.
Jen platonický měsíc políbit jej směl,
jen měsíc, bledou září diskretní.
Před ženou chvěl se. Hrůza vála
naň z nepřátelské duše její
a mámila jej prudká vůně těla.
Jej neutrhla ruka ženy,
by zas jej odvrhla a zašlapala v prach,
kvet’ smuten, sám a bojácný.
Za hradbou hřměla hymna žití
a její vlny k němu pluly
a on stál vždycky opuštěn!
Sen o duši spřízněné sníval
pod klenbou hlubokých nocí,
o duši, v kterou vdech’ by všechnu vůni svou.
Ta nešla, nešla. Zmíral touhou
a ve smrtelné agonii
jak přelomený klesal k zemi.
– Jej podávám tobě, blízká duše,
jenž’s nepřicházel za úpalů slunečních
a nyní, v šeru, přišels přece.
Mdlá vůně jeho smutkem dýše
a vpíjejíce ji snít budem’
a v očí svých se ztápět hlubinách.