I dechlo jaro v srdce mé,
(hlas nocí větrných jsem slyšel)
šeptalo: Vstaň a půjdeme. –
Že smutno bylo srdce mé,
já k smutnějším jsem ráno vyšel.
Ne těšitel, jen jako ten,
jenž s trpícími nese hoře,
jsem nahléd’ chatám do oken
a jak jsem kráčel samoten,
slz cizích zalilo mě moře.
Hrob zamlklý byl každý dům
a vesnice, toť hřbitov celý.
Když zazněl zpěv, to pohrobkům
a vlastním oklamaným snům
zmučené mladé ženy pěly.
A starých matek černý řad
pokorně bral se ke kostelu.
Na starce u hřbitovních vrat
třpyt slunce vysměvačný pad’
a ruka sáhla k srdci, k čelu.
I slovo boží jinak zní,
než znělo ještě loni z jara.
Jen hlahol zvonů stejně zní
hlubokou notou smuteční,
když mrtvého kněz pochovává.
A stejným dechem voní zem’
syrových kouřících se polí,
jak obrací se pod pluhem.
A jako za mátožným snem
cesta se plouží pod topoly.
Jde rozsévač, a mně se zdá,
že zrno elektrické seje,
jež rychle v půdu zapadá
a rychle bohatou žeň dá,
a po ní lehký vánek věje.