Nehmotný závoj měsíce
zametá cestu jejich krokům:
poutníci drobní, jsou jich tisíce,
dnem nocí jdou křížovou výpravou
vpřed, na západ, tam k Moskvě.
Matička bělokamenná
rudého cara-otce chrání,
ten čeká, s láskou rozpne ramena,
všecky je zlíbá, všem dá požehnání
a chleba v bílé Moskvě.
V dům starých carův uvede
miláčky svoje vládce z lidu,
tam na měkkou jim postel ustele
a dá jim zapomenout hlad a bídu
a nemoc v bílé Moskvě.
V mátožném svitu měsíce
dav matek zoufalých se plíží
za dětmi v dálce – stínů směsice,
dnem nocí jdou křížovou výpravou
vpřed, na západ tam k Moskvě.
Hle, nebe náhle zaplálo
podivným nevídaným světlem.
Div divů stal se! Nastalo
království boží na zemi a Betlém
sestoupil v Kreml v Moskvě.
Na tváře děti padají,
prořidlý zástup dětí žasne,
Oj, Spasiteli! Písně zpívají,
radostné hymny, a ty hlasy jasné
se nesou vzduchem k Moskvě.
Však ne! To jiné světlo je,
to není záře od Betléma.
Ta zář se točí, hesla zvěstuje
po celém kruhu nebes, sama němá
a kořenem tkví v Moskvě.
Čtou slova pýchy v Indii,
v Paříži, v Pekinu i v Praze,
čtou v Americe, v Anglii.
A davy dětí hladových
dnem nocí jdou křížovou výpravou
se všech stran Ruska k Moskvě.