Nebyla lvice ani tygřice
(jak toulaly se verši oné doby):
ze všední chladné mlhy života
šat utkaný a závoj na očích
a v šedém zraku podzimní třpyt měla
pod pyšným štítem bělostného čela.
Sníh padal, déšť a duly vichřice,
zem’ stále čerstvé otvírala hroby,
leč ona byla ticha. Pohřbívala
s úsměvem teskným za dnů nejhorších.
Ve městě cizím u jednoho stolu
chléb skoupý chudoby jsme jedli spolu.
A dnes je mrtva. Prostá třeslice,
macešky, netřesk nad hlavou jí rostou.
Mák divoký tam v slunci plápolá,
sen horečný, jenž ustyd’. Zavolá
pták ve větvích, a v mrtvou vůni ticha
jen moje srdce buší. Ještě dýchá.