Shasli jsme světlo. Velký měsíc
nám visel v okně namodralý,
milenec teskných pohádek.
A snivý Loris pod palmami
hudebným altem měkce zpíval
sentimentální baladu.
V těch rytmech plakal život. Touha.
Dny šedé, přitlačené k zemi.
A hořkost, hlad a zoufalství.
Neb umřel básník tichých balad,
nervosní dítě z konce věku,
a my mu tryznu světili.
Clitandr zvážněl. Pulcinella
v smutečních šatech pod závojem
si třpytné slzy stírala.
Pierrot a ta celá banda
ničemů s pikantními vtipy
myslila na cos. – Eh, bien.
A jak plál měsíc, Loris zpíval,
ty černé stíny tancovaly
v smutečním tempu menuet.