Den červnový dnes v paměti mé vstal
a ožil, zaplál. Bílá silnice,
po březích bídná uprášená tráva
s křesťansky pokornými čekankami,
a za mnou, v dálce, slunce zapadá.
A z leva dýše chladem slavný proud,
zelený Dunaj. V mojí hlavě šumí
roj písní, balad, melancholií,
zřím gesta, tváře, hochy, dívčice,
jimž ty jsi důvěrnicí, tichá řeko,
hazardní milenkou i hrdinou.
Jdu, sním a polohlasně skanduji
ty prosté verše posvátné. A náhle
v zrak zasvítí mi oslnivá běl
zdí hřbitova, jenž leží na svahu
po pravé straně. Štíhlé cypřiše,
studené, cudné, ztuhlé plameny
obětních ohňů, ční tu k nebesům
a v lehkém vánku chýlí temena.
„Ti bezejmenní, jež přinesla voda,
requiescant in pace.“
Den červnový dnes v paměti mé vstal,
a po letech zas chodím po hřbitově,
kde není křížův ani kamenů,
jen bují tráva zelená, a v ní
žlutavě planou terče pampelišek,
a moje srdce pláče vděčností
k tobě, ó dobrotivá sladká země,
vždy stejně vlídná, stejně spravedlivá,
jediná spravedlivá pod sluncem.