Ubohá duše! – „Modli se a pracuj!“
zpovědník basem cynickým ti říkal,
když v tobě touha křehká tříštila se
a nervy trhal mráz a vedro zase
a hřích již tebou smýkal.
Co sladký Kristus? Žebrák, chudých kníže.
Eh, raděj zapomnít! A Afroditě
jsi dala bílé tělo, hloubku očí.
V triumfu pohlaví jen zřídka stočí
se v minulost a pláčí skrytě.
Jdou dni a noci. Strašné, hnusné noci. –
Přicházím k tobě. Jaké to máš vlasy!
Tak těžké vonné, sametové vlasy!
Ne, nelíbej. Chci hladit tvoje vlasy.
Chci spát. Dej mi své vlasy!
– Nuž ano! Umřem’. Bože, proč jen pláčeš?
Ó hleď, to číše, ze které pil Rolla.
Podej mi ruku. Líbej moje čelo.
Pij, drahá. – V očích náhle se mi stmělo
a v duši kdosi volá, volá...