U babylonských vod
jsme truchle sedávali
a temný doprovod
k úderům srdce hráli.
Pro drobné bolesti
jsme drobné verše měli,
však žíti, unésti
jsme chtěli vesmír celý.
Vše zklamalo. Náš sen
mdlá utloukl si křídla,
vzruch každý otráven
a vyschla všecka zřídla.
Hlas jeden z daleka
(tak domov mluvit umí),
hlas volá člověka
a člověk porozumí.
Kdes na dně duše tvé
pohádka dětství dřímá,
snad jaro rozkvetlé,
snad zasněžená zima
a kraj ten kouzelný,
zahrady, vsi a města,
tvé oživuje sny
a volá: Zde je cesta.
A najdeš písně zas,
jež v kolébku ti zpíval
kdys kraje, lidu hlas.
A setřeš slzí příval
a choré srdce tvé
se přivine k své zemi,
ať Londýn hladem řve
a zní kletbami všemi.