Dva hroby podle sebe
už zarůstají travou
a vesele z ní hledí
maceška žlutá s tmavou.
Čas překlenul tu dálku,
jež byla mezi námi,
zem pochovala hoře
s tvrdými výčitkami,
zelená tráva bují
z popela otce, matky.
Syn ztracený se vrátil,
nad hroby stojí vratký.
A slunce svítí na vsi
a na zelená pole,
kde dějství mého mládí
je rozestřeno v kole.
Ze zahrad dýchá květen
a touhy roztančené
a dobrotivé nebe
se jako kdysi klene.
Kdybych směl, bože, volit,
chtěl bych nést všechno znova.
I radosti i hořkost
i nejkrutější slova.
A zas bych ubližoval
jak každý, kdo tu žije.
Neb v krutosti a lásce
náš život zavřený je.