Po noční bouři voní vzduch,
a chladná louka rosou svítí.
Je obzor v dálce mlžný pruh.
O čem chceš, srdce, o čem sníti?
O druzích, kteří zemřeli,
když ocelově hrály klasy?
O hlavách, které nezřely
slib naplněný kruté krásy?
Šli věrní, tiší, oddaní
po tvojich cestách, rodná země.
Šum stromů tvých jak zoufání
těch mrtvých hořce mluví ke mně.
A voní louka, rosa, vzduch.
Ve větvích stromů pějí ptáci.
Domova pokořený duch
v jich píseň vplétá variaci:
že rozlezla se po Čechách
zbohatlá chasa povýšenců
jak kokotice lad a drah.
– A v mrtvou vůni vašich věnců
se mísí výdech surový
žravého nestoudného býlí. –
Vám závidím klid hrobový,
kdož dobří jste a čistí byli.