Mí dávní druzi, kdysi nesmělí,
teď cení zuby na potkání.
Kdo byli kdysi, nejsou přáteli.
Eh, pes to nepohřeší ani.
Jim teplou boudu sotva závidím.
Já každý řetěz překousal.
Jen nad slabostí svou se zastydím,
když do srdce se vkrade žal.
Sám toulám se. Je měsíc ještě můj.
Ten nevezme mi nikdo víc.
Ty učesaný psíku, pamatuj:
smím štěkat ještě na měsíc.
Sám toulám se po městě s hladem svým
a se svou tesknou chimérou.
Jsem zcela blažen tímto bohatstvím.
To moji druzi nežerou.
Hafani pyšní, psíci salonní,
útěcha esthetických dam,
indignovaně hlavu nakloní,
když náhodou je potkávám.
Oh, panstvo psí, můj rozmar veselý
nad vaším vážným rozhořčením!
Kdo byli kdysi, nejsou přáteli.
I já pak smíchem zuby cením.