Ta noc je věčná. Pustě, zoufale
zní temnem telegrafní drát.
Pohřební hudby chmurně pomalé
tak monotonně znají hrát.
Pár spadlých listů vítr roztočil
v bizarní tanec posměšný.
Tak víří dlažbou, paskvil jarních sil
a pamflet na mízy a sny.
Ta noc je smutná. Nezřít člověka.
Tož netřeba být surovým.
A z listů život tiše odtéká. –
Ten nejkrásnější ulovím
a hřát jej budu teplem svého těla,
list lípy nebo kaštanu,
a byť i duše z něho odletěla,
s ním do svítání zůstanu.