Pes polovzteklý městem pobíhám
od prvních světel večera.
Mha škrtí svítilny. Jsem sám a sám.
A stín můj a má chiméra.
Ta na mě svůdně kývá z daleka,
nad řekou stane záhadně
a cosi šeptá. Oh, jak uleká
sen o tom mrazně vlhkém dně.
Zas dál se plížím. Skřížím cestu lidí:
jen kopnutí a trocha slin.
Můj vzteklý hlas sám za sebe se stydí.
A štěkám jenom na svůj stín.
Dost melodicky štěkat uměl jsem
(snad přízeň milostivých Mus),
leč nemoh’ jsem být nikdy umělcem
pro svoje jméno: Cassius.
Je příliš krásné, touhou pomsty plá
a šlehá jiskrami jak brus,
když mečíř brousí dýku. Věc to zlá
a luxní pro psa, míti vkus.