Nesu vám růže. Ještě hoří
červnové slunce v jejich květech
sametnou krví západu.
Ah, nemluvte. Jste příliš slabá.
Dejte mi ruku, ať v ni přejde
ten letní rythmus krve mé.
A poslechněte: tam je radost
za záclonami spuštěnými
a slunce tančí na květech.
Zde máte chlad a teskné šero.
Ztlumeně zní sem písně z venku.
To ladí, viďte, k zpomínkám?
A vaše oči rozšířené
a vaše bledost příliš jemná
se ode dneška odvrací.
Byl jednou červen – Víte ještě?
Krev čísi kvetla rudým žárem.
A v duši touhy zpěv se třás’.
Sny naivně z očí vyhlédaly
a v slzách zpět se navracely –
eh, raděj nechme hloupostí!
A onu růži pružnou štíhlou
vám vsadím na hrob. Na památku.
Ach odpusťte, vy pláčete?
Nuž s Bohem, s Bohem.