Tvé platany a kašny se mnou jdou,
tvé chrámy smyslné i modré nebe,
zklenuté nad zvlněnou zahradou
tichého kraje. Ve snách vidím tebe,
pokojné město, s tebou žiji znova
a šeptám tobě milenecká slova.
Šum vody slyším, zpívá vodovod
a řeka plyne zasněně a tiše.
Při kolébavce v kámen jatých vod
kdys umírala stará římská říše.
Však tvoje zvony slavným hymnem bijí,
nic neslibují: zvoní, jsou a žijí.
Ráj na zemi si stvořit znal tvůj lid
a Matka Boží je mu přímluvkyní
a svatá církev spěchá posvětit
radosti jeho na světě, hned nyní.
A břečťan, vavřín, cypřiš klidně věnčí
v života kruhu lidskou existenci.
Mne seveřana v chladném paláci
při krbu večer důvěrně jsi hřálo,
když počet z dne jsem skládal. Na práci
jsem vynaložil hodin věru málo,
jak tvoje cikády jsem žil a lítal
a v zimním slunci tančivě se kmital.
Buď sbohem, město, jež jsi dalo mír
uštvané duši, tělu dalo zdraví,
buď sbohem! Ve tvůj podvečerní vír
seveřan smutný pod platan se staví
a jeho oči bloudí trochu stranou.
Nuž díky, díky! A snad na shledanou.