Tak krásné byly v ústech matky báje!
a v dětské mysli, v duši nevinné
jsem hledal po nebi ty ráje snivé
a našel! – našel v hvězdě jediné.
Ta krásná byla, tak se tiše leskla,
jak tajemného blaha z dáli svit:
„Hleď matičko“ – však nedořekl jsem to,
už sklesla; ráj i sen – jen plachý kmit.
Ó bolný pád, v němž první sen se strácí,
a sladký klam rozplývá v smutné nic!
Co sen je mládí? První slza skane
a setře jej – co dál? snů není víc!
Tak stojím zde; i teď mi hvězda spadla,
jen kmit – kde jest? a kde ji hledat mám?
Ba marný krok! Co spadlo v nekonečno,
to navždy spadlo, ve tmách zbyl jsem sám!