Jak často hoch jsem zadíval se
ze klína drahé matky své
za večerů těch tichojasných
do nebes výše hvězdnaté.
A když mi matka vyprávěla,
že krásně je tam vysoko,
já ptal se, ruce zbožně sepjav:
„matičko, je tam daleko?“
A matka má se zamlčela –
než po chvílce mi s povzdechem:
„Ó synu můj, to dlouhá cesta,
však ty máš nejblíž k rájům těm!“
Ó matko má! co za svým rájem
jsem už se světem nachodil,
však poznávám to každým krokem,
že tehda jsem mu nejblíž byl!